V liturgickém slavení máme možnost, jako společenství církve, zrozené z Kristova velikonočního tajemství,1 vstupovat do dialogu s Bohem, oslavovat ho a také být posvěceni. Liturgie je zdrojem a vrcholem činnosti církve, jejím konáním církev pokračuje v díle spásy.2 Je třeba, aby jako taková byla také všemi vnímána a nebyla znevažována, přehlížena. Pokud se podíváme do nedávné historie, liturgická reforma 2. vatikánského koncilu měla na zřeteli přizpůsobení liturgie aktuálním životním podmínkám člověka, přiblížení liturgického slavení současnému člověku a jeho chápání.3 Byla také ovšem příležitostí, zvláště v prvních letech po koncilu, k různým zneužíváním posvátné liturgie z důvodu nepochopení.4 S různými formami zneužívání se můžeme setkat i v současnosti. Protože eucharistická slavnost je zdrojem i vrcholem života církevního společenství5 a také křesťana — jednotlivce,6 zaměříme se na několik forem možného zneužití mše svaté.

1. Liturgie a lidová zbožnost

Někdo by snad mohl namítnout, že v křesťanství přece komunikujeme s Bohem prostřednictvím liturgie. Vždyť při liturgii chválíme a uctíváme Boha, liturgie je boholidským dialogem, Bůh nám žehná, my žehnáme Bohu,7 při liturgických úkonech jsme posvěcováni,8 tak proč ještě lidová zbožnost? Nutno poznamenat, že duchovní život nespočívá pouze ve slavení posvátné liturgie. Křesťan prohlubuje svůj vztah k Bohu jak osobním setkáním s Bohem v modlitbě,9 tak také setkáním s ostatními lidmi, s kterými tvoří společenství, jenž, sobě vlastním způsobem, závislým na konkrétních místních tradicích, uctívá Boha nejrůznějšími formami zbožnosti. Lidová zbožnost patří od prvopočátku k autentickým projevům úcty k Bohu. Úkony lidové zbožnosti, pokud jsou konány upřímně, mají velký význam v žité víře každého člověka a také v životě každého společenství, protože jsou jeho jednotícím prvkem. Podobně jako Bůh přijímá oběť lásky svého Syna na Kalvárii, nechává promluvit i nás, kteří se s ochotou obětujeme pro Boží dílo spásy v rámci naší vlastní vynalézavé lásky. Meziosobní vztah je totiž vždy vztahem oboustranným. Důležité však je, aby všechny projevy lidové zbožnosti byly podřízeny liturgii.10 Je například závažnou chybou, pokud se lidé v některé oblasti upnou k určitému projevům lidové zbožnosti a liturgie pak ustupuje do pozadí.

Zde je třeba připomenout v tomto směru úpadkové období od 7. do 15. století, kdy se liturgie značně odcizila věřícímu lidu. Liturgii konal kněz a lid, který přestal rozumět jejímu jazyku, jen nečinně přihlížel jemu vzdálené a nesrozumitelné symbolice. Mezi prostým věřícím lidem začalo tedy nevědomě docházet k obrodě nejrůznějších lidových forem zbožnosti nevalné kvality a byl narušen potřebný soulad mezi liturgií a lidovou zbožností.11 Souběžně s liturgií, konané latinsky, se vyvíjely formy lidové zbožnosti, které se vyjadřovaly lidovým jazykem a na kterých tak mělo podíl celé společenství.12

Reforma tridentského koncilu byla pro liturgii velkým přínosem. Protože se však liturgie stala poněkud strnulou formou vyjadřování, dualismus mezi liturgií a lidovou zbožností ještě zesílil13 a co víc, začalo docházet i k takovým situacím, jako míchání pobožností s posvátnou liturgií, jejich nadřazování nad liturgii, v pastoraci pak také jejich upřednostňování, což mělo za následek odklon od samotného Kristova velikonočního tajemství.14 S ještě výraznějším nadřazováním pobožností nad slavením liturgie se pak můžeme setkat také v 19. století.15

Pokud jde lidovou zbožnost, jsme svědky zvláště hojných projevů úcty k Matce Boží Panně Marii. I zde docházelo ještě v nedávné historii k míchání pobožností s liturgickým slavením. Do slavení eucharistie, která je vrcholem křesťanského života, byly vplétány části novén, nebo i jiné pobožnosti, například modlitba růžence. Mohli bychom říct, že eucharistie se tak stala pouhou příležitostí k vykonání lidové pobožnosti.16

Historie nám tedy ukazuje, že je nutno dbát na správný vztah lidové zbožnosti a liturgie. Liturgie nemůže ustupovat projevům lidové zbožnosti. Ty mají své místo mimo slavení eucharistie a ostatních svátostí.17 Je třeba, aby liturgie a projevy lidové zbožnosti byly důsledně rozlišovány a věřící měli náležitou liturgickou výchovu,18 smysl pro vnímání Kristova velikonočního tajemství, vědomí všeobecného kněžství a znalost výrazových prostředků liturgie.19 Lidovou zbožnost nelze klást do protikladu vůči liturgii. Jak liturgie, tak i projevy lidové zbožnosti, jsou totiž legitimními projevy křesťanského kultu, a je tedy důležité, aby se navzájem doplňovaly20 a aby mezi nimi byl soulad.21

2. Liturgie a liturgická hudba

V této části se zaměříme na zpěv a hudbu, na jejich vztah k liturgii a na možné způsoby zneužití tohoto vztahu, a tím také možnosti zneužití samotné posvátné liturgie. Zpěv a hudba patří odnepaměti k projevům člověka a má tedy své místo i v lidské oslavě Boha. Křesťané zpívají Bohu od samého počátku církve. Ježíš a apoštolové zpívali v synagoze spolu s ostatními původně židovské zpěvy, které pak také přejali do církve.22

Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu klade důraz na činnou účast věřících při slavení liturgie.23 Lid má být vtažen do liturgického dění a na Boží sebesdílení odpovídat zpěvem24 a modlitbou.25 To je podstatná změna oproti předchozímu pojetí, kdy nezáleželo na způsobu, jakým se věřící liturgie účastnili.26 V současné, posledním koncilem reformované liturgii, je liturgem celé shromáždění věřícího lidu,27 to znamená, že liturgii konají všichni shromáždění.28 Slova modliteb při liturgii jsou performativním slovem, tedy slovem, které vytváří konkrétní skutečnost.29 Jejich zpěvem se liturgie děje.30 Ze vzájemného sepětí hudby a slova, totiž zpěvu a liturgických úkonů, plyne posvátnost liturgické hudby.31 Připomeňme také, že každý věřící křesťan je nositelem všeobecného kněžství, které plyne z iniciačních svátostí. Posvátnost hudby pak má i osobní rozměr, protože zpívají ti, které apoštol Pavel nazývá svatí.32 Z výše uvedeného snadno pochopíme, proč koncilní dokument zdůrazňuje právo a povinnost každého křesťana aktivní činné účasti na liturgickém slavení.33

Přes veškerou snahu koncilu se však tuto ideu aktivní činné účasti dosud nepodařilo ve stávající liturgické praxi zcela prosadit. Stále se tak můžeme setkávat například s prováděním figurálních mší, při nichž nemá věřící lid většinou vůbec šanci aktivně se liturgie zpěvem účastnit. Nepočítáme zde s možností aktivního poslechu a připojení se ke zpívaným modlitbám v duchu, přestože Všeobecné pokyny k římskému misálu z 20. dubna 2000 tuto možnost u některých zpěvů připouštějí.34 Nezapomínejme totiž na to, že činná aktivní účast by měla zahrnovat celou lidskou bytost, protože jedině tak může být opravdovou odpovědí na Boží sebedarování, který se člověku dává v Kristu také celý.35 To ovšem není v rozporu s tím, když někdo, protože zpívat například neumí, aktivně poslouchá a je sjednocen v duchu.36 Je třeba totiž napřed vytvořit podmínky k tomu, aby se mohli aktivně zúčastnit všichni.37 Nehledě k tomu, že sbor, který „něco“ zpívá na kůru latinsky, mnozí často ani neposlouchají. Při zpívání modliteb, které musejí být ze své podstaty pronášeny všemi,38 například vyznání víry39 o nedělích a slavnostech, věřící pak mlčí a mohou se nanejvýš modlit v duchu. Jednota společenství je tím značně narušena, obzvlášť v případě takové modlitby, jako je vyznání víry. Lidem tak bylo upřeno vyznat společně svou víru.

Někdy se setkáváme také s tím, že členové sboru nebo orchestru nejsou ani členy církevního společenství, mše svaté se vlastně ani neúčastní a po skončení poslední skladby opouštějí kostel bez ohledu na to, jestli někoho ruší nebo ne. Zde je třeba připomenout, že k tomu, aby někdo mohl konat jakoukoli liturgickou službu, musí být nutně křesťanem.40 V ideálním případě také členem konkrétního společenství.

Zastavme se ještě u jednoho, poměrně nového fenoménu, který se v naší zemi začal objevovat poněkud nedávno, a to u doprovázení liturgického slavení písněmi křesťanského folku. Jak už sám název tohoto hudebního stylu napovídá, křesťanský folk je hudební styl, který vychází z lidu. Přestože jeho použití při mši svaté je ve světovém měřítku poněkud ojedinělé, má své místo zejména v kontextu neustálé inkulturace.41 Je u nás velmi oblíben zvláště mezi mládeží, a jeho použitím se liturgie pro ni stává přístupnější, protože hovoří jejím jazykem. Jeho použití je vhodné tam, kde je zaručeno, že písně nebo alespoň jejich refrény bude zpívat celé shromáždění věřících.42 Je třeba však upozornit na to, co se skutečně děje v mnohých farnostech, například při nedělní farní mši svaté. Varhaník, který doprovází hrou na varhany zpěv lidu, zpívá spolu s lidem zpěvy mešního ordinária,43 a také vybírá ostatní písně, které budou věřící zpívat. Plní tak současně také funkci scholy.44 Stává se, že k přinášení obětních darů nebo k přijímání nastoupí před shromážděný věřící lid skupinka mladých lidí doprovázených kytarou, která si ještě ke všemu dokonce říká „schola“,45 a začne zpívat nějakou píseň ve stylu křesťanského folku. Věřící přitom ve většině případů nedostanou ani texty nebo písně ani neznají. Nemohou se tedy aktivně zapojit. Můžeme říct, že skupinka křesťanského folku zneužila liturgii ke svému vlastnímu představení.

Zmiňme se ještě krátce také o výběru písní křesťanského folku k posvátné liturgii. Křesťanský folk, jakožto lidová duchovní píseň,46 zahrnuje díla jak umělecky velmi kvalitní, tak písně nevalných textů i melodií.47 Proto je třeba, aby ti, kteří vedou skupinky křesťanského folku, měli náležité vzdělání jak hudební, tak liturgické.48 Upozorněme například na specifičnost některých zhudebněných ordinárií, jejichž texty jsou upraveny tak, aby byly lépe srozumitelné dětem, a nejsou tedy v úplné shodě s liturgickými texty. Tato ordinária jsou určena pro zpěv při mši svaté s dětmi49 a nelze jich použít například při nedělní farní mši. Podobně není možné nahradit zpěv responsoriálního žalmu jiným zpěvem s nebiblickým textem.50 Také je chybou, pokud vybrané písně nejsou v souladu s liturgickou dobou nebo svátkem, nebo pokud jsou vzaty písně, které původně k liturgii vůbec nebyly určeny a jejichž místo je jinde,51 nebo pokud úpravy použitých písní nemají za cíl podporovat zpěv celého shromáždění.52 Také se občas stává, že jsou vybrány nevhodně přeložené písně zahraničních interpretů, použity jako doprovod ke mši svaté. Nutno poznamenat, že autoři často ani ve snu netušili, že by se jejich písně někde mohly zpívat při liturgii. Někdy se můžeme setkat i s provedením cizojazyčným, což přímo odporuje myšlence přiblížení liturgie chápání prostých věřících a znemožňuje tak jejich aktivní činnou účast.53 Připomeňme, že liturgická obnova 2. vatikánského koncilu umožnila slavení liturgie v národních jazycích, proto aby jí věřící rozuměli, a nikoli proto, aby byla slavena v jiném než latinském jazyce, a současně v jazyce, kterému by shromážděný lid nerozuměl.54

Výše popsané způsoby možného zneužití liturgie jsou v současnosti stále aktuální. Je nutno uznat vysokou uměleckou úroveň figurálních mší nebo pastorační prospěch křesťanského folku ve specifických případech. Přes všechny kvality, které mohou mít díla, prováděná při figurálních mších, ovšem není možné, aby zastínila samotné slavení eucharistie, která je vrcholem a zdrojem života církve.55 Je nepřípustné, aby se slavení eucharistie stalo prostorem ke koncertu, byť umělecky hodnotnému. Díla, která byla zkomponována ve zcela odlišné době, je třeba sice uchovat, ale v současném pokoncilním chápání liturgie, která má být srozumitelná všem, už nemohou být v jejím kontextu uplatněna.56 Připomeňme také, že liturgie má služebnou povahu,57 což znamená, že ji nelze zneužívat k vlastnímu předvedení. To platí obdobně také pro skupinky křesťanského folku. Úpravy písní musejí být provedeny takovým způsobem, aby podporovaly aktivní činnou účast shromážděného lidu. Písně, které při mši zazní, musejí vycházet z celého shromáždění, ne pouze z nepočetné skupinky, která se chce předvést a ukázat ostatním, že něco dokáže zazpívat a zahrát.58

3. Liturgie a její dějinnost

Posledním tématem, nad kterým se krátce zamyslíme, je téma dějinnosti liturgie. Člověk je bytostí dějinnou, žije v kontextu své kultury a doby. Lidská společnost se vyvíjí, mění, a tudíž se mění s dobou také způsob, jakým člověk v rámci své kultury oslavuje Boha, způsob, jakým s ním vstupuje do dialogu. Mění a vyvíjí se tedy také liturgie. Přesněji řečeno ty její části, které podléhají změnám a které je třeba revidovat. Co je už překonáno, musí být opuštěno.59 Je třeba stále číst znamení doby60 a reflektovat je ve světle evangelia,61 aby tak křesťané mohli svým životem za vrcholného přispění posvátné liturgie autenticky vydávat svědectví okolnímu světu o Kristově velikonočním tajemství a pravé povaze církve jako společenství v každé době.62

Existují ovšem skupiny, které nepřiměřeně lpí na určitých liturgických formách z minulosti a tyto vyzdvihují nad ostatní. Nutno poznamenat, že toto jednání je důsledkem naprostého nepochopení ekleziologického významu liturgického slavení. Skupiny, které se nepřiměřeně upnuly například na liturgii užívanou do 2. vatikánského koncilu, byly jistě potěšeny apoštolským listem papeže Benedikta XVI. Motu proprio Summorum pontificum ze dne 7. července 2007, který umožnil ještě v hojnější míře užívání zmiňované předkoncilní liturgie než to umožňoval apoštolský list Motu proprio Ecclesia Dei Jana Pavla II. z roku 1988.63

Dalo by se říct, že tyto skupiny svým nevhodným zdůrazňováním předkoncilní tridentské liturgie vlastně posvátnou liturgii v jistém smyslu zneužívají ke svému vlastnímu prosazení. Zůstává však otázkou, zda to tak vnímají také oni a čím je pro ně zmiňovaná liturgie tak zajímavá, že jí dávají přednost před liturgií reformovanou, která se snaží vyjít vstříc požadavkům a podmínkám dnešní doby,64 a při jejímž slavení mohou být plně účastni všichni přítomní věřící. Jak jsme již uvedli, liturgie užívaná před 2. vatikánským koncilem neumožňovala aktivní účast lidu.65 Liturgii konal kněz a na tom, jakým způsobem se jí věřící účastnili, nezáleželo, protože byl položen důraz na skutečnost, že liturgii koná v prvé řadě sám Kristus.66 Nebo nepřijetí pokoncilní liturgie těmito skupinami spočívá snad v něčem úplně jiném? Například v nepřijetí 2. vatikánského koncilu jako celku? Tato a mnohé další otázky by mohly být předmětem jistě zajímavého průzkumu, který ale už přesahuje rozsah této práce.

Závěr

Téma, kterému jsme se věnovali je samo o sobě velmi široké. Možností zneužití posvátné liturgie je tolik, kolik je možností zneužití lidské svobody ke svévoli. Proto jsme se soustředili jen na tři úžeji vymezené oblasti možného zneužití, na které je třeba si dávat pozor. Nesprávným způsobem pojatá lidová zbožnost může být příčinou zneužití mše svaté k vykonání nějaké lidové pobožnosti.67 Jako jednu z příčin můžeme vidět například silný dualismus mezi liturgií a projevy lidové zbožnosti v určitých historických dobách, kdy se liturgie vzdálila lidu a naopak.68 Protože věřící nerozuměli jazyku liturgie, která k nim navíc ani jejich jazykem nehovořila, mnozí mohli mít tendence vnímat svátosti jako nějaké magické rituály,69 jako něco cizorodého v jejich životě. Proto snadno přijímali i nevhodné kombinace posvátné liturgie a pobožností, kterými byli bytostně oslovováni.70 Pokud jde o vztah hudby a liturgie, v případě přejímání lidových stylů hudby do liturgie je třeba dbát velké citlivosti jak vůči samotné liturgii tak vůči cítění těch, kterých se zmíněné lidové projevy týkají, a pečlivě rozlišovat dobré a špatné.71 V případě hudebních děl, jako jsou například figurální mše, zkomponovaných ve zcela odlišné době, kdy byla liturgie chápána jinak, tato díla uchovat, jak si to přeje koncil,72 ale také zdůraznit jejich nevhodnost k současné liturgii, která má být jednoduchá a srozumitelná pro všechny.73 Uchování těchto děl totiž nutně nevyžaduje jejich provádění při mši svaté.74 V tomto ohledu by jistě bylo moudré podporovat kromě lidových zpěvů místních církví také zpěv gregoriánského chorálu, který je vlastním zpěvem římské liturgie75 a kterého se mohou v mnoha případech také aktivně účastnit všichni věřící.76 Třetím aspektem, kterému jsme se jen krátce věnovali, je problematika nesprávného chápání poslání liturgie, ignorování její dějinnosti a neochotě opustit překonané formy. V této souvislosti jsme se pokusili nastínit některé otázky související s nepřiměřeným zdůrazňováním předkoncilní tridentské liturgie a odmítání reformované liturgie některými skupinami křesťanů. Do jisté míry můžeme problematiku figurálních mší také zařadit pod nepochopení dějinnosti liturgického slavení, protože v neutuchajícím zájmu provádět figurální mše lze do určité míry spatřovat také neochotu opustit překonané liturgické formy.

Je třeba především uchovat poklad liturgie jako boholidského dialogu mezi Bohem a člověkem,77 který je v prvé řadě zaměřen k Boží oslavě a také k posvěcení člověka.78 Jako takovou je třeba liturgii chápat a přistupovat k jejímu slavení s otevřeným srdcem. Pokud formy slavení svátostné liturgie budou autentické, vycházející ze společenství, které ji slaví,79 pokud budou jeho sjednocujícím prvkem80 a také v souladu s křesťanstvím, půjde o správné formy a liturgie bude pro všechny zúčastněné tím, čím být má, tedy zdrojem a vrcholem života, radosti a posvěcení.

1 Srov. EE 3.
2 Srov. SC 6.
3 Srov. tamtéž 1 a 34.
4 Srov. EE 52.
5 „Církev žije z eucharistie.“ Tamtéž, 1. „Eucharistie má pro existenci a činnost církve konstitutivní charakter.“ BENEDIKT XVI., posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, Praha: Paulínky, 2007, ISBN 978-80-86949-32-1, č. 42, s. 50.
6 „Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský obětní dar a s ním i sebe samy.“ LG 11. „[…] Liturgie [je] vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.“ SC 10. Srov. IGMR 16.
7 Srov. KUNETKA, F., Úvod do liturgie svátostí, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, ISBN 80-7192-618-3, s. 216. Srov. také KUNETKA, F., Slavnost našeho vykoupení, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, ISBN 80-7192-184-X, s. 50—51.
8 Srov. SC 10.
9 Srov. Mt 6,6.
10 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii: směrnice a zásady, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, ISBN 978-80-7195-152-0, č. 11, s. 20.
11 Srov. tamtéž, č. 30, s. 34—35. Srov. LAURENTIN, R., Pojednání o Panně Marii, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, ISBN 80-7192-728-7, s. 76.
12 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii: směrnice a zásady, č. 29, s. 34.
13 Srov. tamtéž, č. 40, s. 40.
14 Srov. tamtéž, č. 41, s. 41.
15 Srov. tamtéž, č. 45, s. 44.
16 Srov. MC 31.
17 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii: směrnice a zásady, č. 13, s. 21.
18 Srov. SC 14. Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii: směrnice a zásady, č. 59, s. 52—53.
19 Srov. tamtéž, č. 48, s. 46—47.
20 Srov. tamtéž, č. 58, s. 51—52.
21 Srov. SC 13.
22 Srov. RATZINGER, J., K teologickému základu liturgické hudby, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, Praha: Krystal OP, ISSN 1213-6301, s. 13.
23 Srov. SC 11, 14, 30 a 48. Srov. IGMR 12 a 17.
24 Srov. Ef 5,19; Kol 3,16.
25 Srov. KUNETKA, F., Úvod do liturgie svátostí, s. 49.
26 Srov. IGMR 11.
27 Srov. KKC 1144; KUNETKA, F., Úvod do liturgie svátostí, s. 268—269.
28 Srov. KKC 1141; SC 26; IGMR 17.
29 Srov. KUNETKA, F., Úvod do liturgie svátostí, s. 117. Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 43.
30 Srov. tamtéž, s. 33 a 48. Srov. CIKRLE, K., Liturgická hudba, in CIKRLE, K., SEHNAL, J., Příručka pro varhaníky, Rosice: Gloria, 1999, ISBN 80-86200-23-X, s. 63.
31 Srov. SC 112; KKC 1157. Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae? Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 43—44.
32 Srov. 1 Kor 1,2. Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 44.
33 Srov. SC 14; IGMR 18.
34 Podle Všeobecných pokynů k římskému misálu může samotný sbor zpívat tyto zpěvy: vstupní zpěv, Sláva na výsostech Bohu, zpěv k přípravě darů a zpěv k přijímání. Srov. tamtéž 48, 53, 74 a 87. U volání Kyrie eleison je uvedeno, že ho zpívají zpravidla všichni, aby tak na něm měli účast všichni, jak lid, tak sbor nebo zpěvák. Srov. tamtéž 52.
35 Srov. SC 7.
36 Zde považujeme za nutné upozornit na skutečnost, že ne všichni jsou obdařeni schopností zpívat. Aktivní účast nemusí znamenat nutně pouze vnější aktivitu. „Existuje nemálo lidí, kteří dokážou lépe zpívat ‚srdcem‘ než ‚ústy‘, ale jimž zpívání těch, kterým je to dáno i ústy, skutečně může rozezpívat srdce, takže jakoby sami také zpívali v těch druhých, a vděčné slyšení spolu se zpíváním zpěváků se tak stávají jedinou Boží chválou… To nic neříká proti zpěvu celého věřícího lidu, tento zpěv má v církvi nespornou funkci, ale říká to vše proti výlučnosti, kterou nelze ospravedlnit ani tradicí ani věcně.“ RATZINGER, J., K teologickému základu liturgické hudby, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 22. „Účast věřících je vnitřní i vnější. Projevuje se i nasloucháním, kdy se ‚povznesení mysli k Bohu‘ děje ‚vnitřní účastí‘…“KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 40.
37 „Zpěv je vlastní způsob slavení liturgie, je tedy záležitostí každého člena liturgického shromáždění, ne pouze hudbymilovných osob…“ Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, ISBN 978-80-7195-162-9, č. 133, s. 44.
38 Je třeba upozornit na to, že Všeobecné pokyny k římskému misálu nepočítají s pouhým zpěvem scholy nebo sboru u těchto zpěvů a modliteb: aklamace před evangeliem, vyznání víry, Svatý, modlitba Páně, zpěv k lámání chleba a zpěv po skončení přijímání, pokud se tento zpívá. Je tedy třeba, aby se výše uvedených modliteb a zpěvů účastnili aktivně všichni. Srov. IGMR 62, 68, 79b, 81, 83, 88, 137, 148, 152—153, 155, 164.
39 „Vyznání víry zpívá nebo recituje kněz spolu s lidem… Zpívá-li se, začíná kněz nebo podle vhodnosti kantor nebo schola, zpívají jej však všichni společně, nebo lid střídavě se scholou. Nezpívá-li se, recitují vyznání víry všichni společně nebo střídavě dva chóry.“ Tamtéž 68. Srov. také tamtéž, 137.
40 Srov. KKC 1141, 1144; SC 28 a 29; LG 7.
41 Srov. SC 37; AG 9. Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 47.
42 Srov. CIKRLE, K., Liturgická hudba, in CIKRLE, K., SEHNAL, J., Příručka pro varhaníky, s. 90.
43 Pokoncilní terminologie už nezná rozdělení na ordinárium a proprium. Srov. IGMR 37. Protože se však i v současnosti stále rozlišují zhudebněná mešní ordinária například podle skladatele, tento pojem používáme. Srov. tamtéž 393.
44 Srov. CIKRLE, K., Liturgická hudba, in CIKRLE, K., SEHNAL, J., Příručka pro varhaníky, s. 112.
45 „Považujeme za scestné, dává-li se pojmenování ‚schola‘ skupině zpěváků doprovázených kytarou.“ Tamtéž.
46 Srov. tamtéž, s. 90 a 113.
47 Srov. tamtéž, s. 113.
48 Srov. Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, č. 144—145, s. 46.
49 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktorium pro mše s dětmi, in Dokumenty liturgické obnovy, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, č. 31, s. 146.
50 Srov. IGMR 57.
51 Je třeba upozornit na to, že hudba k liturgii musí být hudbou liturgickou, to znamená přímo zkomponovanou k liturgii. A protože jde o službu společenství, je třeba, aby ten, kdo hudbu k liturgii skládá, byl křesťanem. Srov. SC 121.
52 Srov. tamtéž.
53 „… pod vedením biskupů a samotného Apoštolského stolce bylo všeobecně dovoleno konat liturgii v jazyce lidu, který se účastní jejího slavení, aby se tak lépe chápal obsah toho, co se slaví.“ IGMR 12.
54 Srov. SC 36.
55 Srov. LG 11; SC 10.
56 Srov. tamtéž, 114. Srov. také RATZINGER, J., K teologickému základu liturgické hudby, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 11.
57 Srov. SC 56. Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 45.
58 „Mezi věřícími vykonává své liturgické poslání schola neboli sbor zpěváků. Pečují o správné provedení různých druhů zpěvy těch textů, které jim přísluší, a podporují činnou účast věřících na společném zpěvu.“ IGMR 103.
59 Srov. SC 21.
60 Srov. Mt 16,3.
61 Srov. GS 4.
62 Srov. SC 2.
63 Srov. BENEDIKT XVI., apoštolský list Motu proprio Summorum pontificum ze dne 7. července 2007, in ČESKÁ SEKCE RÁDIA VATIKÁN, Summorum Pontificum, o užívání římské liturgie, předcházející reformě z roku 1970 [online]. Dostupné z http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8050 [citováno 19. června 2009]. Pracovní český překlad lze nalézt tamtéž. Mírně odlišný překlad nabízejí také internetové stránky Tiskového střediska ČBK Srov. GRAČKA, J., Motu proprio „Summorum pontificum“, český překlad [online]. Dostupné z http://tisk.cirkev.cz/dokumenty/motu-proprio-summorum-pontificum.html [citováno 19. června 2009].
64 Srov. IGMR 15.
65 Srov. tamtéž 11.
66 Srov. SC 7.
67 Srov. MC 31.
68 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii: směrnice a zásady, č. 30, s. 34—35.
69 Srov. tamtéž, č. 65, s. 56—57. Srov. KUNETKA, F., Úvod do liturgie svátostí, s. 269—271.
70 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii: směrnice a zásady, č. 53, s. 49—50.
71 Srov. BENEDIKT XVI., posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, č. 42, s. 50. Srov. také AG 9.
72 Srov. SC 114.
73 Koncil klade důraz na srozumitelnost a jednoduchost liturgických obřadů, která ovšem nemá znamenat nedostatek kvality nebo banalitu. Jde o pravou vznešenou jednoduchost, která je plodem zralosti. Srov. RATZINGER, J., K teologickému základu liturgické hudby, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 21. Srov. také SC 34.
74 Srov. RATZINGER, J., K teologickému základu liturgické hudby, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 11.
75 Srov. SC 116.
76 Srov. IGMR 41. Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 35—36. Srov. Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, č. 137, s. 44.
77 Srov. tamtéž, č. 87, s. 33. Srov. KUNETKA, F., Slavnost našeho vykoupení, s. 52—53.
78 Srov. KUNETKA, F., Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?, Salve: revue pro teologii a duchovní život, 2008, roč. 18, č. 2, s. 33 a 48. Srov. KUNETKA, F., Úvod do liturgie svátostí, s. 216.
79 Srov. KKC 1158.
80 „Významným prvkem společenství církve je slavení liturgie. Prvky aktivní účasti na liturgii a společném slavení jsou citlivým ukazatelem kvality společenství a rovněž jedním z prostředků jeho vytváření…“ Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, č. 26, s. 17—18.

Seznam použitých zkratek

AG 2. VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o misijní činnosti církve Ad gentes ze dne 7. prosince 1965, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-089-3.
EE JAN PAVEL II., encyklika o eucharistii a jejím vztahu k církvi Ecclesia de eucharistia ze dne 17. dubna 2003, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-849-6.
GS 2. VATIKÁNSKÝ KONCIL, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes ze dne 7. prosince 1965, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-089-3.
IGMR KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Všeobecné pokyny k římskému misálu ze dne 20. dubna 2000, Praha: Česká biskupská konference, 2003.
KKC Katechismus katolické církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, ISBN 80-7192-488-1.
LG 2. VATIKÁNSKÝ KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium ze dne 21. listopadu 1964, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-089-3.
MC PAVEL VI., apoštolská exhortace Marialis cultus ze dne 2. února 1974, in MEZINÁRODNÍ PAPEŽSKÁ MARIÁNSKÁ AKADEMIE, Matka Páně, památka — přítomnost — naděje, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-762-2.
SC 2. VATIKÁNSKÝ KONCIL, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium ze dne 4. prosince 1963, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-089-3.